V práci se často setkáváme s názorem, že emoce do profesionálního prostředí nepatří. Že bychom měli být jako stroje – racionální, výkonní a odpojení od svých pocitů. Jako psycholožka a lektorka, která se tématem duševního zdraví zabývá dlouhodobě, vám ale musím říct jedno: je to mýtus. Emoce z našeho fungování nejde „vypnout“. Jsou naší součástí, a pokud se je snažíme ignorovat, dříve či později nás doženou – ať už v podobě vyhoření, náhlého výbuchu vzteku kvůli maličkosti nebo pasivity.

Biologický automat, který nás chrání

Často o emocích mluvíme jako o něčem abstraktním, ale v jádru jde o čistou biologii. Je to reakce na vnitřní nebo vnější podnět, která je automatická a často nevědomá. Pokud byste se mě ptali na zkoušce z psychologie, řekla bych vám, že emoce jsou náš nejrychlejší informační systém. Jsou tu s námi evolučně mnohem déle než naše šedá kůra mozková, která nám sice vynesla titul „pánů tvorstva“, ale v rychlosti reakcí na limbický systém prostě nemá.

Slovo emoce pochází z latinského movere nebo e-movere, což doslova znamená „hýbat se“ nebo „směřovat ven“. Emoce jsou tedy naši vnitřní hybatelé. Bez nich bychom se doslova ani nepohnuli. Jsou to ony, kdo nám říká, co je pro nás důležité, co je nebezpečné a kam máme napřít svou energii. Pokud se někdo snaží emoce z pracoviště vytěsnit, dobrovolně se připravuje o majoritní část informací o sobě i o svém okolí.

Tři složky, které tvoří každý pocit

Abychom s emocemi mohli pracovat, musíme pochopit, že se skládají ze tří neoddělitelných složek. První je tělesný pocit. Tělo mluví jako první – buší nám srdce, chladnou nám prsty, svírá se nám žaludek. Druhou složkou je myšlenka, tedy naše interpretace. Tedy, co si o dané situaci myslíme, čím je pro nás ohrožující, začnou nám naskakovat všechny ty vtíravé myšlenky, vzpomínky na podobné nepříjemné situace apod. Třetí složkou je pak akce – to, co reálně uděláme: praštíme do stolu, práskneme dveřmi, nebo se ironicky usmějeme.

Zajímavé je, jak moc se tyto složky ovlivňují navzájem. Existuje fascinující výzkum, kde dvě skupiny lidí sledovaly stejný film. Jedna skupina musela po celou dobu držet v zubech tužku tak, aby se jim koutky úst nutily do úsměvu. Druhá skupina držela tužku jen rty, což vyvolávalo výraz zamračení a smutku. Ačkoliv film byl totožný, „usměvavá“ skupina jej hodnotila jako vtipný a radostný, zatímco ta „zamračená“ jako depresivní a těžký. To nám dává obrovskou moc – změnou tělesného nastavení nebo myšlenky můžeme začít ovlivňovat to, jak se cítíme.

Genderové stereotypy a pasti racionality

Na chodbách firem stále přežívá přesvědčení, že muži jsou racionální a ženy emoční. Realita je ale taková, že v prožívání emocí mezi pohlavími není žádný měřitelný rozdíl. Lišíme se jen ve způsobu, jakým jsme byli naučeni emoce vyjadřovat. Ženy pocity často více verbalizují a reflektují, zatímco muži je častěji drží pod pokličkou.

Tento „klid“ u mužů ale bývá zrádný. Potlačená emoce totiž nezmizí; je to energie, která se v těle usadí a hromadí. Muž, který „nic necítí“, může pak jednoho dne vybuchnout kvůli spáleným vajíčkům, přičemž ten hněv patří šéfovi, který mu před týdnem nespravedlivě vytkl chybu. My v HR bychom si měli uvědomit, že pracovat se mi bude dobře s tím, kdo své emoce vnímá a reguluje, nikoliv s tím, kdo se tváří, že žádné nemá. Ignorování emocí z nás nedělá profesionály, ale spíše kandidáty na brzké vyhoření.

Emoce jako nezbytný nástroj rozhodování

Možná jste slyšeli větu: „Emoce stranou, tady jde o byznys.“ To je ovšem kardinální omyl. Emoce jsou nezbytné i pro proces rozhodování. Analytická část mozku nám sice srovná data a kritéria, ale ten finální impuls, ten vnitřní kompas, který řekne „tohle je ono“, je emoční. Lidé, kteří o tuto schopnost kvůli poškození mozku přišli, jsou sice schopni nekonečně analyzovat, ale nedokážou si vybrat ani barvu propisovačky.

V HR a managementu jsou navíc emoce klíčové pro regulaci vztahů. Dělají nás čitelnými. Pokud lídr postrádá mimiku a mluví monotónním hlasem, tým mu přestává důvěřovat, protože nedokáže odečíst jeho záměry. Emoce nám také umožňují empatii – schopnost představit si, jak se cítí druhý, protože my sami ten pocit známe. Bez toho by nebylo možné vést lidi, řešit konflikty ani budovat firemní kulturu.

Kdy emoce řídí nás – a kdy my je

Máme odpovědnost za svou náladu. To neznamená pocity potlačovat, ale aktivně s nimi pracovat. Pokud na poradu přinesu špatnou náladu a začnu kolem sebe kopat, ničím vztahy. Místo toho se můžu naučit včas rozpoznat signály – „aha, už mi chladnou ruce, začínám se naštvávat“ – a zvolit jinou cestu.

Můžeme jít přes tělo: stačí tři vědomé nádechy a výdechy a chemie v těle se změní. Můžeme jít přes myšlenky: „Opravdu mě chce kolega naštvat, nebo jen já dnes vidím všechno černě?“ A můžeme zvolit jinou akci: místo ironické poznámky si jít na chvíli odskočit a rozdýchat to. Cílem emoční inteligence není emoce vypnout, ale řídit je tak, aby pracovaly pro nás, a ne proti nám. Abychom emoce neignorovali, ale vědomě je řídili.