Průzkumy ukazují, že stále neumíme oceňovat. Tady je pár tipů, jak na to.

Průzkumy ukazují, že stále neumíme oceňovat. Tady je pár tipů, jak na to.

Zkuste si teď zastavit a poctivě si odpovědět, do jaké míry souhlasíte s níže uvedenými tvrzeními. A umíte si představit, jak by odpověděli vaši lidé?

– Můj nadřízený umí ocenit to, co dělám. –

– Jsme chváleni častěji než kritizování. –

– Během několika posledních dnů se mi dostalo uznání či pochvaly. –

Průzkumy spokojenosti a motivace zaměstnanců realizujeme bezmála dvě desítky let. Za tu dobu se v pracovním kontextu změnila celá řada věcí – tužka-papír je pryč, kompletně přemístili jsme se do online prostředí, home-office je striktně vyžadovaný standard, pracovní úkoly pomáhá řešit umělá inteligence – co však zůstává neměnné, je nespokojenost s úrovní oceňování a uznání vlastní práce. Toto vyjadřují výše uvedené položky, které jsou v našich výzkumech napříč společnostmi tradičně nejslabší.

Podporují to i aktuální data z českého průzkumu spokojenosti, motivace a angažovanosti zaměstnanců LMC JobsIndex, které ukazují, že zdrojem nespokojenosti a negativních pocitů v práci je nejčastěji nedostatek ocenění. Celých 44 % lidí uvedlo, že je nikdo neocení, přestože pracují nad rámec svých povinností. Podíváme-li se na data globální, celosvětově jeden ze čtyř zaměstnanců souhlasí s tím, že se mu dostalo uznání nebo pochvaly za dobře odvedenou práci v posledním týdnu. Přesunutím tohoto poměru na šest z 10 by organizace mohly dosáhnout 28% zlepšení kvality, 31% snížení absence a 12% snížení úbytku – říká výzkumná studie organizace Gallup, který dlouhodobě analyzuje data od více než 2,7 milionů pracovníků ve více než 100.000 týmech ze všech odvětvích.

Proč je to důležité

Všichni víme, že nejlepší lidé se hledají velmi těžko. A když už se nám je povede najít, je třeba si je udržet a udělat všechno proto, aby se cítili oceňováni za svou práci a přínosy. U zaměstnanců, kteří se necítí být dostatečně uznáváni, je dvakrát větší pravděpodobnost, že v příštím roce dají výpověď. Uznání na pracovišti motivuje, poskytuje pocit úspěchu a dává zaměstnancům pocit, že si jich někdo váží a cení si práce, kterou dělají. Uznání také posílá zprávu ostatním zaměstnancům o tom, jak vypadá úspěch.

Co je a co není oceňování

Být oceňován druhými je jedna za základních sociálních potřeb – a stejně jako potřeby jídla či spánku – je nároková, tedy každý z nás na ni má nárok bez ohledu na cokoli a jako každá jiná potřeba, je nutné ji dosycovat velmi často a pravidelně, jinak přichází frustrace. Oceňování není (jen) pozitivní feedback ani prázdná pochvala, jedná se o verbální či neverbální vyjádření toho, že nás druzí vidí, respektují a záleží jim na nás samotných i na naší práci, i když třeba zrovna neodevzdáváme projekt za milion. Pro efektivní lídry je oceňování jistý druh mindsetu, který jim umožní najednou vnímat a více si všímat to, co je ocenění hodné. Zejména pro manažery je klíčové vytvářet prostředí bohaté na uznání přicházející z více zdrojů a pravidelně. Zároveň je velmi důležité sledovat preference lidí ohledně toho, za co chtějí být oceňování – to, co potěší jednoho, může druhému připadat zcela nedůležité a naopak. A není třeba se obávat, oceňování není nikdy moc, pokud je autentické.

Ale jak na to? Tady je 5 zásad, jak správně druhé ocenit.

  1. Poděkujte jménem a oslovte danou osobu přímo.
  2. Specifikujte, za co přesně oceňujete. Může to být konkrétní výkon, ale i snaha se cení.  Konkretizace je esenciální pro posilování kýženého chování.
  3. Sdělte, jak jste se při daném chování cítili. Může to být například pocit hrdosti, radosti, respektu apod.
  4. Vypíchněte i přidanou hodnotu pro tým či proč na daném výkonu záleží celé organizaci.
  5. Poděkujte jménem za přispění ještě jednou. Autenticky a srdečně.

Na závěr přidám jednu vlastní zkušenost a zážitek s oceňováním. Před lety jsme facilitovali několik workshopů s týmem jedné farmaceutické firmy, která měla potíže s turbulentním vedením, nedostatečnou motivací zaměstnanců i nevraživou komunikací napříč odděleními. Na závěr jednoho setkání přišla jednoduchá výzva – každý autenticky ocení každého. Nestačili jsme se divit, co za divy se děly. Členové týmu byli nejdříve zaskočeni s tím, že nemohou na nic přijít, nicméně postupně se osmělovali a otvírali, až nakonec si zcela autenticky vyjádřili poděkování a ocenili na sobě a vzájemné práci tolik krásných věcí, že se rozplakali dojetím – tak moc to potřebovali slyšet. Tento typ stmelení, zlepšení atmosféry a zvýšení motivace se nedá vyčíslit žádnými penězi. Děkuji za to!

KRITIKA OKOLO NÁS A CO S NÍ? (2/2)

KRITIKA OKOLO NÁS A CO S NÍ? (2/2)

Tento článek navazuje na první díl publikovaný 26.5.

… POZOR! My neříkáme, že to tak je, ale že jí (té mé kolegyni) to tak může připadat. A to tak být může – respektuji její názor, ale nereaguji na podtext, že mne chce napadnout, manipulovat se mnou. Čeká, že naskočím na její poznámku další debatou nebo hádkou….

Důležitý je TÓN, ten TÓN… Tón hlasu dává našemu sdělení ten pravý význam. V tomto případě musí být klidný, žádná ironie, ale opravdový respekt k názoru. Ten názor nic nemění na mém názoru, na mém vkusu, není důvod se hájit ani hádat nebo přesvědčovat.

Při komunikaci a jednání, kterými člověk vyjadřuje a prosazuje upřímně, otevřeně a přiměřeně své myšlenky, city, názory a postoje jak pozitivní, tak i negativní podoby, postupuje tak, aby neporušoval práva svá, ani ostatních lidí.

DODATEK aneb poučení                         

 Dříve, než se rozhodneme chovat se asertivně, zvažme především:

„Kdy“ mám asertivitu používat? 

Když je to pro mne důležité, jde o něco, z čeho jako člověk nechci, nemohu ustoupit.

Vůči „komu“ ji mám použít?

Ne u tchýně, kam jedete jednou za rok na návštěvu, prostě těch 5 knedlíků snězte.  Pozor na šéfy.

Jakou „formu“ využít?

V našich podmínkách empatickou asertivitu, zmírněte svá slova porozuměním, omluvou, vysvětlením.

Jaké to pro mne může mít „následky“?

Velmi různé, ale musíte si je umět unést, pokud to nedokážete, raději asertivitu odsuňte do jiného prostředí, na jinou dobu.

Asertivita nám v mnoha situacích pomáhá, nacházíme v ní nejen způsob komunikace, chování, ale i vnitřní sebedůvěru, ocenění sebe, že si umíme stát za svým, že umíme druhým naslouchat a neřešíme situace výbuchy zlostí. Takže je opravdu důležitá, není všespasitelná a je to naše volba, kdy ji použijeme a kdy ne.

A pokud se některé techniky naučíme, můžeme se pak rozhodnout, zda chceme být a nebo nechceme být asertivní, je to naše volba.

Komunikace „za sebe“ a „o sobě“

  • Mluvíme vždy za sebe ( „já si myslím, že…,domnívám se,že…“).
  • Odvolávám se na konkrétní situace v souvislostech s našimi pocity ( „Mrzí mne, žes nedodržel naši úmluvu…, překvapilo mne, že si to o mně myslíš“ )
  • Než zaujmeme stanoviska ke konkrétní situaci, žádáme vysvětlení ( „Můžeš mi říci svůj názor na věc…, vysvětli mi, prosím, svůj postoj k této situaci…“)
  • Uznáme, že se můžeme mýlit kdekoliv a kdykoliv ( „Nezlob se, zmýlila jsem se …,vidím tu věc nyní jinak…“ )
  • Chování, které je nám příjemné, líbí se nám, pochválíme ( „Když sis uklidil pokoj, udělalo mi to radost…“ )

PhDr. Naďa Štullerová

ACE Consulting, s.r.o.

stullerová@ace-consulting.cz

KRITIKA OKOLO NÁS A CO S NÍ? (1/2)

KRITIKA OKOLO NÁS A CO S NÍ? (1/2)

Slíbila jsem pokračování o nenapsaném článku a o kritice, kterou jsem očekávala od šéfredaktorky. Článek jsem nestihla napsat a očekávám výtku, kritiku, hubování od šéfredaktorky článku, až jí to na poslední chvíli sdělím.

Navíc současná COVID doba přináší více rozlad, nenálad, podráždění, smutku ale i ironických poznámek a agresivního chování. Častěji se nás poznámky druhých dotknou, trochu jsme ztratili ze své sociální pohotovosti, prostě jsme trochu vyšli z „komunikačního“ cviku.  To všechno vím a přemýšlím, co všechno mohu z té druhé strany slyšet, co všechno by mi mohla šéfredaktorka říci? Hlavou se nám honí plno peprných výrazů ale i jasných kritik.

„Jste nespolehlivá, to jsem si mohla myslet, tak to by teda nešlo, to je naše poslední spolupráce…“

„Kdyby se takto choval každý“…

„To jste mě zklamala…a co naši čtenáři.“

Většina z nás, když jde pozdě na schůzku, neudělá, co měla, a očekává kritiku, tak si v hlavě připravuje spoustu velmi věrohodných argumentů – špatná doprava, ucpaná dálnice, kalamita, druhý šéf s něčím urgentně přišel, nešel internet, spojení se pokazilo, spadla síť….

Kritiku prostě nemáme rádi a většinou se ji bráníme.

Na kritiku je naše prvotní reakce obrana, „není to tak…, tak to nebylo…,“, „to ne já, to brácha.“ Už od dětství se to s námi nese, kdy rodičovské napomenutí, byť míněno velmi dobře, vyznívá jako něco, čemu je nutné se bránit.

Tedy výmluvy a omluvy jako, když jsme byli malí a bylo nutné vůči rodičům si zachovat tvář hodného dítěte, abychom nepřišli o náklonnost a lásku, kterou jsme tolik potřebovali k přežití. Je to v nás silně zakořeněné, ale v dospělosti bychom už nemuseli být tolik závislí na druhých, měli bychom se umět porovnat hlavně se sebou.

Umět přijmout kritiku, a nemít pocit, že nejsem k ničemu, umět ji „nechat plavat a nezabývat se jí“, vyrovnat se s kritikou, umět se nad ní zamyslet a případně se poučit, reagovat na ni konstruktivně, to je v naší společnosti ještě stále velké umění.

Asertivita nabízí postupy a techniky, které nám mohou pomoci se vymanit z té „dětské“ obrany a stát se dospělými.  Chci se s vámi podělit o některé z nich. A budu si přát, aby vám pomohly zvládnout právě ty nepříjemné situace, do kterých se můžeme dostávat.

OTEVŘENÉ DVEŘE:

Tato technika se nehodí na můj případ s článkem. Ale začneme tím.

Jsou kritiky, poznámky, které se nám nelíbí, dotknou se nás, ale zároveň cítíme, že za tím je něco víc, než jen konstruktivní upozornění. Může to být manipulace, škodolibost, vztek…  A my si musíme rychle uvědomit, že nám za to nestojí se jimi zabývat. Říkají nám ji lidé, kteří pro nás nejsou tak důležití nebo ta samotná věc není tak podstatná. Někdy si ti druzí potřebují jen „povolit ventil“, nebo si na někom „smlsnout“, a pak jsou otevřené dveře ta pravá taktika.

Uveďme si příklad:

Kolegyně, se kterou se nemáme moc rády, utrousila na můj nový účes poznámku
o extravaganci. Vím, že má vždycky poznámky a dělá ji radost, když se ostatní zlobí, nebo ji to vrací podobným způsobem. Ale ten den jsem neměla náladu, a tak jsem jí „otevřela dveře“, a ona se svou poznámkou proletěla, a najednou tu nebyl ten náraz, na který byla připravena a nebylo o čem dál mluvit…

Klidným hlasem, bez emocí jí odpovím:

  • JA: „Může to tak vypadat,“ nebo „Rozumím tomu, že se ti to tak jeví“ nebo , …. „Některým lidem se to tak může zdát….
  • ONA: „To se mi nezdá, je to extravagantní …“.
  • JA: „Jo já chápu, že to tak můžeš vidět.“

POZOR! My neříkáme, že to tak je, ale že jí (té mé kolegyni) to tak může připadat. A to tak být může – respektuji její názor, ale nereaguji na podtext, že mne chce napadnout, manipulovat se mnou. Čeká, že naskočím na její poznámku další debatou nebo hádkou….

Důležitý je TÓN, ten TÓN… Tón hlasu dává našemu sdělení ten pravý význam. V tomto případě musí být klidný, žádná ironie, ale opravdový respekt k názoru. Ten názor nic nemění na mém názoru, na mém vkusu, není důvod se hájit ani hádat nebo přesvědčovat.

Pokračování článku 1.6.2021

Asertivní „Ne“ v covidu? Aneb „Jak mě asertivita dostala….“ (2/2)

Asertivní „Ne“ v covidu? Aneb „Jak mě asertivita dostala….“ (2/2)

Tento článek je pokračováním předchozího dílu z 4.5.2021

Proto to zkusím jinak: budu normální (asertivní) dospělý. Který ví, co dělá a unese si následky. Připravuji se dlouho na ten rozhovor. Asertivní je jasně sdělit, že nemohu článek napsat. Není nutné v asertivitě zdůvodňovat proč, ale je to slušné. A proto třeba takhle?

  • „Ano, rozumím tomu, že je to pro vás nepříjemné, ale tentokrát mi to doopravdy nevyjde.“
  • „Chápu vaši nelibost, ale tentokrát to doopravdy nestihnu,“
  • „Je mi jasné, že je to pro vás nepříjemná situace, mrzí mne to, ale opravdu to nejde.“
  • „Vím, že jsem vám způsobila problémy, je mi to opravdu líto, ale tentokrát to prostě nejde. „

K asertivním dovednostem patří schopnost říci „ne“. Je možné opravdu stát na svém, v případě, že proto mám své vlastní a velmi důležité důvody, ale je potřeba to říci jasně, bez manipulace, bez afektu, prostě to opravdu tentokrát nejde. V tomto případě je však nutné uvědomit si všechny důsledky, které z toho vyplývají a jako dospělý člověk s nimi také počítat:

  1. Musím vědět, že doopravdy chci říci „ne“. Vím, že je to pro mě důležité, chráním sebe, své soukromí, své zdraví, čas pro sebe. Něco, co je velmi důležité.
  2. Říkám „ne“ úkolu, požadavku, nároku, ale ne člověku, ne osobě, která je s tím spjatá.
  3. Chápu, že pro druhého je to nepříjemné, že pro něj to znamená komplikace, umím vyjádřit pochopení pro jeho rozladu, zlobu, rozumím tomu, že má právo se zlobit…
  4. Trvám na svém „ne“ vlídně, s pochopením druhého.
  5. Nabídnu kompromis, pokud je to možné a posunutí termínu, zkrácení… „Můžete mi přidat ještě 2 dny?“ „Mohu ho napsat do pátku,“ „Určitě to téma zpracuji do příštího vydání…“

Chápu velmi dobře, že se to druhé straně nelíbí, ale já mám své vážené důvody, které mě nutí k tomu, abych to řešila takto. Zdá se vám to příliš? Nemluvíme o tom, že je někdo lajdák, kdo neplní své sliby, že se někdo takto vymlouvá stále, ale mluvíme o tom, že se někdy může stát, že to prostě nejde.

Asertivita není lék na nespolehlivost, na výmluvy a neplnění slibů. Asertivita neřeší time management, ani etiku, charakter, ale dává návod na způsob jednání, vyjasnění si stanovisek a nacházení řešení. Je o komunikaci. O zdravém dospělém jednání, které dává prostor nám i druhým.

Kolika lidem by se lépe žilo, a to nejen v rámci Covid období:

  • kdyby uměli říci „ne“, aby se vyhnuli přetížení, únavě nebo i syndromu vyhoření a zároveň si zachovali odpovídající vztahy s kolegy, s rodinou.
  • kdyby si uměli říci o potřebnou pomoc od partnera, kamaráda, požádat o laskavost i když riskují odmítnutí, druhý nemusí vyhovět …

Kolik rodinných vztahů by bylo upřímnějších:

  • kdybychom dokázali jasně a s pochopením druhého otevřeně říci „NE“ a nespoléhali jsme na to, že to musí pochopit, vidět, že je to jasné.
  • kdyby uměli přijmout pomoc, radu, podporu.

Kolik dětí by bylo ukázněnějších, kdybychom jim uměli jasně a pevně říci, že toto nejde a zkusili nabídnout kompromis.

Asertivitu nelze chápat jako cvičení „taktických manévrů“ na druhého člověka. Skutečný význam má jako součást zdravého, čistého, přímého jednání. Není tedy „cestou vítězství“ za každou cenu, ale měla by být významnou „cestou ke kooperaci v mezilidských vztazích.“ Každý člověk by měl mít asertivní dovednosti zahrnuty ve svém inventáři sociálních dovedností.

A jak to dopadlo se mnou a s mým článkem? Byla to kritika a kritika, a jak na ni? O tom příště.

Naďa Štullerová, za ACE Consulting, s.r.o.

Asertivní „ne“ v covidu? aneb „jak mě asertivita dostala…“ (1/2)

Asertivní „ne“ v covidu? aneb „jak mě asertivita dostala…“ (1/2)

Nedávno mě šéfredaktorka jednoho časopisu požádala o článek na téma „Covid, stres a asertivita“ nebo „Sociální půst a asertivita “ a dodala, že slyšela, že ne vždy se hodí asertivitu používat. Moje první odpověď byla „asertivita se hodí, je to vždy velmi dobrá varianta komunikace, která otevírá možnost jasně sdělit svůj názor s respektem k názoru druhých lidí“. Téma mě zaujalo a článek jsem přislíbila. Času na něj bylo dost.

A jak se asertivita a neasertivita projevuje v době Covidu? V době, kdy komunikujeme hlavně online, kdy už toho všeho máme tak nějak dost a narůstá v nás pocit frustrace úplně ze všeho? Kdy by se asi tak nejvíce hodilo umět otevřeně komunikovat? S respektem k druhým říci, co vlastně potřebujeme? Ihned by nám bylo lépe. Také vyjádřit, co chceme, umět si říci o pomoc, umět také říci „ne“, když je toho hodně… A to všechno je vlastně o asertivitě…Článek jsem měla v hlavě, ještě ho ale napsat.

Ale znáte to, pak přišly jiné povinnosti, onemocněla kolegyně, doma bylo nutné vyřešit některé dlouhodobé věci, také odjet po dlouhé době za rodiči a ukazovalo se, že děti potřebují také svůj čas a že článek napsat bude nad mé normální lidské síly.

Taky Vám to něco připomíná? Něco, co jste slíbili a pak? …pak jste se trápili, jak to dát do pořádku?

A tak jsem si řekla, píšeš o asertivitě, tak to prostě asertivně zrušíš, prostě to odřekneš. Odkládala jsem toto nepříjemné sdělení, zvedala jsem telefon a zase ho pokládala, psala maily a zase je mazala a čas mezitím letěl.

A v hlavě mě letěly přesně ty tři varianty, které má asertivita tak ráda, a o které se opírá, když nám ukazuje, jak vlastně jednáme, jaké scénáře si připravujeme:

Budu hodná (submisivní) holka / hodný kluk

Přeci to nemohu zrušit, co by si pomysleli, musím to zvládnout.  Submisivně se polituji, sáhnu po hrnku kávy a budu se trápit v noci nad článkem, jen proto, abych vyhověla, budu na sebe mít vztek, že mne zase všichni využívají, nikdo mě nechce pochopit. Ráno budu na hranici sil, nepříjemná, protivná na ty, co za to vůbec nemohou.

Budu zlý (agresivní) kluk / holka

Anebo nic nenapíšu a budu se tvářit, že jsme zapomněla, vypnu mobil, ať si myslí, co chtějí.

Pokud budou mít nějaké poznámky, tak se s nimi nebudu bavit. Musí přece pochopit zaměstnanou ženu s mnoha povinnostmi…. Pokud to nepochopili, je to jejich věc, příště, ať si udělají rezervu na jiný článek, který mohou zařadit. Mohu jim ještě říci, že prostě nemají pochopení a určitě plno dalších peprných slov.

Touto komunikací bych asi dosáhla svého, prostě bych článek nenapsala a měla bych klid. Ale co dál, jakmile by opominulo první napětí? Zbyl by z toho určitě špatný pocit. A co by bylo na druhé straně? Rozčarování, určitě by to byla poslední možnost spolupracovat, neslo by se něco o nespolehlivosti, vulgárnosti, namyšlenost.

Agresivní jednání si můžeme dovolit, ale musíme počítat s tím, že moc toho neřeší. Můžeme si ho dovolit tam, kde jsme jednou, kam se nevrátíme, kdy víme, že naše rozhořčení je oprávněné (špatně opravené auto, nevyčištěné šaty apod.) ale má vždy za následek zvýšení naší hladiny adrenalinu, nepříjemné pocity na obou stranách, zlobu, ventil všem nepříjemným emocím. Pozor, ironie je také způsob agresivního chování.

Pokračování článku 11.5.2021

Naďa Štullerová, za ACE Consulting, s.r.o.