O tom, jakou moc má první dojem, už bylo sepsáno nemálo článků. Thorndikův pojem “haló efekt” se stal známým i mimo odbornou veřejnost. Jakou roli však ve vnímání druhých osob hraje úsměv? Přece se neříká nadarmo “kde je málo úsměvu, tam je málo úspěchu”. Může nám úsměv pomoci u pohovoru, při vyjednávání nebo nabízení obchodní nabídky?

Druhy úsměvů

Pokud chceme odpovědět na tyto otázky, musíme si v první řadě uvědomit, že není úsměv jako úsměv. Každého úsměv vypadá odlišně, ale všichni se v zásadě smějeme dvěma způsoby – spontánně a nespontánně. Až se na vás příště bude někdo usmívat, zkuste věnovat více pozornosti jeho mimickým svalům kolem očí. Aktivita těchto svalů během úsměvu nespadá pod naši kontrolu, a pokud při úsměvu tyto svaly pracují, díváte se na upřímný spontánní úsměv. Pokud se tyto svaly nezapojí, jedná se o úsměv uměle vyvolaný – nespontánní. Svůj um rozpoznávání (ne)spontánních úsměvů pak můžete ještě zlepšit při všímání si detailů – spontánní úsměv bývá u dospělého člověka většinou symetrický a svaly kolem úst a očí se zapojují synchronně.

Co v nás spontánní úsměv vyvolává?

Obecně lze říci, že spontánní úsměv je vnímán pozitivněji než ten nespontánní. Velký vliv má spontánní úsměv především při přisuzování štědrosti a extraverze (ve smyslu společenskosti). Dále člověka se spontánním úsměvem budeme pravděpodobně považovat za více upřímného, autentického, přívětivého a altruistického. Z dosavadních výzkumů také vyplývá, že tento úsměv může kompenzovat nedostatky v atraktivnosti – pokud budete stát vedle atraktivnějšího kolegy, spontánní úsměv vám pomůže se mu v tomto ohledu vyrovnat. Spontánní úsměv také vybízí ke spolupráci a ke sdílení zdrojů (přeci jen spontánním úsměvem vyvoláváte v druhých štědrost, tak proč by se s vámi také nepodělili).

Kdy nám úsměv nepomůže

Výsledky výzkumů můžeme obecně vztáhnout jen na evropskou a severoamerickou kulturu. Připisování pozitivnosti spontánnímu úsměvu totiž patrně nemůžeme považovat za univerzální jev. V určitých kulturách může být úsměv naopak spojován s negativními vlastnostmi jako je nízký intelekt. Nicméně i v našich evropských krajinách si musíme dát pozor na to, v jakých situacích lze dát úsměvu zelenou a kdy se ho raději vyvarovat – zde už bychom se však přesouvali spíše na pole sociální inteligence.

Není to tak jednoduché…

Stejně jako v mnoha psychologických tématech, ani zde nemůžeme dospět k černobílým závěrům. Spontánní úsměv nemusí být vždy znakem upřímnosti. Ze studií vyplývá, že se mezi námi nachází jedinci, kteří jsou schopní spontánní úsměv ovládat záměrně, což je pak mezi ostatními (vzhledem k tomu, jaké pozitivní vlastnosti v nás tento výraz vyvolává) evoluční výhodou.

Aby toho nebylo málo, zmiňme, že rozdělení úsměvu na výše uvedené dva typy je jen hrubé. Paul Ekman, americký psycholog, který se mimice dlouhodobě věnuje, rozlišuje hned 18 druhů. V jeho dělení nalezneme i velmi specifické a zajímavé typy jako „flirtatious smile” (krátký laškovný pohled, zachycený např. u Mony Lisy) či „Chaplin” (úsměv spjatý s nadutostí a arogancí vyvolaný svalem, který běžně nedokážeme ovládat vůlí).

Sociální funkce úsměvu

Úsměv je také možné dělit podle jiných kritérií než jen podle podoby či spjatosti s prožívanými emocemi. Z hlediska sociální funkce můžeme například mluvit o následujících třech typech. První je spjat s odměnou, je jakýmsi sociálním pohlazením, posilujeme jím požadované chování člověka, na něhož se usmíváme. Tento úsměv je symetrický a pozdvihujeme u něj obočí. Druhý typ je spojen s afiliací a slouží nám jako prostředek pro navozování a udržování sociálních vazeb. U něj stlačujeme rty, přičemž zakrýváme zuby. Ukazujeme tím, že se nezamýšlíme zachovat agresivně. Třetí druh je spojen s dominancí, snažíme se jím řídit vztahy. Tento úsměv je znatelně asymetrický, zvedáme u něj horní rty a zvrásňujeme nos.

Co doporučit závěrem?

Úsměv nám může ledacos napovědět. Pokud se na vás někdo usmívá a vám jeho výraz připomíná škleb, zřejmě se bude jednat o úsměv spojený s dominancí a onen člověk se může snažit někoho řídit. Pokud vám něčí pohled připomíná Monu Lisu, dost možná s vámi flirtuje. Pokud uchováte na vědomí, že existují různé typy úsměvu a budete vědět, že mohou ovlivnit to, jaké vlastnosti danému člověku nevědomě přisuzujeme, napomůže vám to smýšlet racionálněji a nepodlehnout neobjektivním dojmům.

Sami se nebojte spontánně usmívat, pokud to tak cítíte. Pokud patříte do menšiny lidí, kteří se dokáží spontánně usmát na požádání, jste šťastlivec. My ostatní, kteří dokážeme vůlí ovládat jen nespontánní úsměv, pak musíme zvažovat, kdy jej použít. Některé studie říkají, že i nespontánní úsměv je lepší než žádný, ale v jiných se dočteme, že nespontánní úsměv snižuje naši důvěryhodnost a je lepší zachovat neutrální výraz než nasadit falešný. Na to, jak to tedy je, si ještě budeme muset počkat.

Nový pojem nebo jen známé vědomosti v novém kabátu? Máme k dispozici další podnětnou oblast ke zkoumání a rozvíjení teorií anebo dobrou businessovou příležitost pro rozvoj manažerů a zaměstnanců?

Po velkém boomu pojmu emoční inteligence se k nám dostává nový termín OSOBNÍ INTELIGENCE. John D. Mayer – tvůrce tohoto pojmu – popisuje svou teorii jako nový druh lidské inteligence. Vidí ji jako mentální schopnost, kterou používáme k řízení našich životů – k uvažování o sobě a druhých lidech. Je to schopnost zjišťovat informace o osobnosti a uvažovat o ní z mnoha různých aspektů. A to jak o své vlastní, tak i o druhých lidech.

Lidé se liší v jednotlivých schopnostech, jako je rozpoznávání tváří, posuzování charakteristik a motivů a projevování sama sebe. Tyto dílčí aspekty pramení z obecné schopnosti, kterou John D. Mayer nazývá právě osobní inteligencí.

Osobní inteligenci využíváme ke zpracování informací z takových zdrojů, které zahrnují vzhled člověka, jeho majetek, chování a další signály. Využíváme ji k pojmenování svých myšlenek a porovnání svých dojmů z daného člověka s dojmy z jiných lidí, které známe. Z těchto vodítek vysuzujeme, jak se k danému člověku chovat a jak se bude na oplátku chovat on k nám. Používáme také vodítka o nás samých, abychom lépe porozuměli svým potřebám a zmapovali své chování, přizpůsobili se a identifikovali své plány do budoucna.

Porozumění osobnosti zahrnuje posuzování lidí, přijetí rozdílů mezi námi. V naší společnosti je silně zakořeněná tzv. ochrana citů druhých – je to jeden z dobrých důvodů, jak se vyvarovat poukazování na různorodost osobností, na rozdíly, které mezi námi jsou. Jejich sdělení a přijetí není lehké; zvláště těžké to může být, pokud je spojeno s nějakým hodnocením, i když je to pro nás často cenná informace.

V poznávání emocí druhých lidí i našich vlastních je logika, které někteří lidé rozumějí velmi dobře a umějí ji využívat, používají ji v životě k dosažení pohody a porozumění s druhými; ale pro mnoho dalších lidí je tato logika záhadou, nevyznají se v sobě ani v druhých, nerozumějí chování, motivům druhých. Někteří lidé dokáží zachytit klíče k osobnosti, které druhým lidem unikají.

Základní prvky osobní inteligence

1. Identifikace informací o osobnosti – poznávání osobnosti, používání intro- a extraspekce. Každý z nás běžně identifikuje a shromažďuje informace o sobě a o druhých. Zároveň tyto informace kombinujeme do komplexnějšího obrazu. Lidé s vysokou osobní inteligencí lépe vnímají informace o druhých, umějí je správně zařadit a vytvořit predikci jejich chování. Zároveň také lépe zpracovávají informace o sobě, umějí pozorovat a rozpoznat své emoce, chování, umějí zužitkovat zpětnou vazbu.
2. Utváření modelů osobnosti – označení vlastností u druhých, porozumění motivům. Jedním z klíčů k osobní inteligenci je odlišit naše vlastní vnímání druhé osoby od toho, kým ta osoba skutečně je. Lidé s vysokou osobní inteligencí hodnotí druhé přesněji, lépe odhadují jejich motivy, s větší přesností predikují chování. Méně se nechají ovlivnit svými vlastními pocity, jsou objektivnější. Zároveň z výzkumů vyplývá, že jsou benevolentnější k drobným nedostatkům druhých, lépe přiznávají své vlastní limity. Lépe odhadují i své vlastní chování.
   I když nás nezajímá rozvoj této schopnosti u sebe, můžeme být schopni rozpoznávat fungovaní u druhých lidí, můžeme je ocenit.
3. Samostatné rozhodování – rozhodování s ohledem na vlastní osobnost. V životě realizujeme mnoho voleb, některé jsou pro nás zásadní a ovlivňují náš život na dlouhou dobu. Jsou to rozhodnutí, do kterých hodně investujeme. Lidé s vysokou osobní inteligencí dokáží v těchto volbách rozpoznat své skutečné touhy od tlaku sociálního prostředí, umějí zvážit své vlastní kvality proti prezentovanému chování. Naopak lidé, kteří se rozhodují hlavně pod tlakem sociálního prostředí, zažívají často stres, úbytek energie a další.
4. Systematizace plánů a cílů – zjišťování a uspokojování životního směrování, načasování životních plánů. Lidé s vysokou osobní inteligencí si umějí vědomě načasovat své životní plány s ohledem na společenská očekávání a s ohledem na své motivy a potřeby. Nacházejí smysluplná životní témata. Dokáží se lépe motivovat, umějí lépe vést druhé, jsou nápomocni podle toho, kde je potřeba.

Byť je u nás v psychologii pojem osobní inteligence relativně nový, vnímáme v jeho začlenění do práce vedoucích pracovníků i do práce nás všech možnost:

• rozšíření celkového duševního zdraví,
• zvýšení schopnosti porozumět sobě a druhým,
• prevence vyhoření a nespokojenosti.

Můžeme zároveň posílit schopnost lépe vybírat nové zaměstnance a zvýšit tak svůj odhad pro práci týmů.

Určitě nabízí prostor pro rozvoj vlastních zaměstnanců, prostřednictvím kterého jim můžete nabídnout podhled na jejich vlastní osobní inteligenci a zároveň je posunout v odhadu druhých lidí k tomu, aby lépe spolupracovali a vedli své týmy.

Porozumění a vědomé přemýšlení o osobnosti je jakýsi náš navigační systém v životě. Je to součást našeho evolučního dědictví, abychom dokázali reagovat na druhé. Naše osobní inteligence nás vede lépe skrze obtížná místa mezi lidmi, v sobě samém, v našem rozhodování a v našich plánech.